Kdo jsem
Narodila jsem se v roce 2002 ve Stockholmu. Jsem lev ve znamení a asi i duší. Jsem bojovník, který si jde za svým cílem. Udělám vše proto, aby se mi tvrdou a zodpovědnou přípravou podařilo dosáhnout svých vysněných cílů.
Možná právě to, že jsem v zimě spávala ve Stockholmu v kočárku před domem i při minus patnácti stupních, mě předurčilo k tomu, že se mi jednoho dne zalíbí sport, jehož hlavní složkou je led, mráz a rychlost. Ve Stockholmu jsem přežila prvních pár let života a stále se tam díky rodinným vazbám pravidelně vracím.
Mám jednoho staršího bratra, který momentálně studuje a pracuje v Praze.
Jak to všechno začalo
Je možné, že jsem zdědila kapku ledové krve po mém vzdáleném prastrýčkovi
Rudu Tajcnárovi - skvělém československém hokejistovi, který se stal pod vlajkou
Československa v roce 1972 mistrem světa.
Můj děda je Slovák a babička z Moravy, takže k Česku mám od narození blízko.
Od dětství jsem byla plná energie a vyzkoušela jsem spoustu pohybových a sportovních aktivit. Zlom nastal, když jsem v Bratislavě, kde jsem žila od svých dvou let, začala hrát fotbal. S FC Petržalka se nám s ženským týmem po třech letech působení podařilo dostat do první ženské ligy.
Zúčastnila jsem se několika reprezentačních kempů v pozici brankářky.
Moje první setkání s bobami mohlo být už mnohem dříve - v době, kdy mi bylo patnáct let. Tehdy mě k tomuto sportu chtěl přivést můj skvělý brankářský trenér Peter Jančovič. V té době však moje máma řekla, že tento sport budu dělat jen přes "její mrtvolu". No uplynulo pár let, já jsem mezitím dospělá, a protože nabídka přišla znovu, už jsem neodolala a pustila se do tréninků. Začala jsem závodit za Slovensko jako brzdářka ve dvojbobě, jehož pilotkou byla Viki Čerňanská. Ale víc než pozice brzdařky mě zaujal post pilotky. Pilotkou jsem se chtěla stát hned po prvním kontaktu s bobovou dráhou po prvních závodech. A tak jsem začala na své kariéře pilotky tvrdě pracovat. Což nebylo vůbec jednoduché. Naše cesty s Viki se rozešli a já, když jsem se chtěla dále věnovat tomuto sportu a získat licenci, jsem musela splnit podmínky svazu - koupit si vlastní monobob a uhradit si všechny náklady na sezónu, soutěže...
Moje první sezóna 2022/23 v pozici pilotky však dopadla velmi dobře a já jsem začala o to víc toužit dosáhnout v tomto sportu maxima. Boby jsou sport, při kterém potřebujete kromě chuti a financí i přejné zázemí, kolegy, kteří vám pomohou a poradí a kteří se spolu s vámi těší z vašich úspěchů a povzbuzují vás při selháních. Během celé sezóny mi takové zázemí vytvářel český bobový tým. Za co jsem mu neuvěřitelně vděčná. Proto, když jsem se rozhodovala, jak naplánuji další sezónu, s obrovskou radostí jsem přijala skutečnost, že od sezóna 2023/24 budu součástí Českého bobového týmu a závodit budu za Českou republiku.
Mé cíle
Samozřejmě, momentálně je moje kariéra bobisty pro mě mimořádně důležitá. Je to pro mě obrovská výzva. Na cestě, kterou jsem si zvolila, může přijít množství úspěchů i zklamání.
No cíl je jasný: Slyšet po závodě českou hymnu! A můj nejbližší obrovský sen je kvalifikovat se na olypiádu v italské Cortině v roce 2026.
No tím můj život nekončí. Jak jsem zmiňovala již v jiné části, studovala jsem na střední škole sportovní management. Zda se rozhodnu pokračovat ve studiu na vysoké škole - se budu muset už brzy rozhodnout. Jedno je jasné – když vysoká škola, tak se sportovním zaměřením.
Mým životním cílem je být co nejlepší aktivní sportovkyně a později sportovní manažerka.
V oblasti sportu je obrovské množství možností, kde budu moci mé praktické sportovní ale i teoretické dovednosti a zkušenosti využít.
Jako maturitní práci jsem si zvolila téma Příprava závodnice na Olympijské hry v kategorii boby.
No a můj další profesní sen? Jednoho dne pracovat pro Mezinárodní olympijský výbor!
